Tento článek přináší další právní řád, se kterým se je díky nařízení č. 2015/848, o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“), možné setkat na území České republiky. Rakouská republika je sousedním státem a významným obchodním parterem. Tato úzká vazba a interakce vytváří prostor pro vznik insolvenčních případů s přeshraničním prvkem.
Cílem tohoto článku je popsat obsah jednotlivých typů kolektivních řízení a osob správců podle rakouského práva, aby adresát přímo uznatelného rozhodnutí získal představu o tom, o jaké řízení se jedná, příp. jakou roli má daná osoba insolvenčního správce.
Vývoj úpadkového práva v Rakouské republice
Právní základ úpadkového práva v Rakouské republice v průběhu 20. století tvořily řád konkursní, řád vyrovnací a řád odpůrčí, které byly zavedeny císařským nařízením ze dne 10.12.1914. Dne 1.7.2010 byl rozsáhlou novelou (Insolvenzrechtsänderungsgesetz 2010 – IRÄG 2010) dosavadní konkursní a vyrovnací řád reformován a sjednocen. Došlo i ke změně názvu na insolvenční řád (Insolvenzordnung).
Vyrovnací řízení – Das Ausgleichsverfahren[1]
Vyrovnací řízení bylo upraveno vyrovnacím řádem a mělo za cíl otevřít dlužníkům prostor na sanační řešení jejich situace. Vyrovnací řád stanovoval v ustanovení § 29 VŘ, že soud při zahájení řízení ustanoví vyrovnacího správce (Ausgleichsverwalter)[2], který měl za úkol seznámit se s hospodářskou situací dlužníka a k této moci vyjádřit svůj postoj. Dále stanovoval, že soud v další fázi řízení ustanoví osobu, která bude dohlížet nad vyrovnáním a jeho plněním, správce (Sachwalter)2. Oba tito správci jsou zahrnuti v seznamu správců v příloze B Nařízení, avšak praktická aplikace těchto institutů je díky novele IRÄG 2010 již spíše teoretická.
Konkursní řízení (insolvenční řízení) – Das Konkursverfahren (Insolvenzverfahren)1
Insolvenční řízení je ovládáno zásadou jednotnosti. Je tedy vedeno jedno řízení, které se při splnění určitých podmínek nazývá konkursní řízení. Podle § 180 IŘ se řízení nazývá konkurzní, pokud nejsou splněny podmínky pro vedení sanačního řízení ve smyslu ustanovení § 167 IŘ (viz dále).
Zahájit řízení je oprávněn dlužník, o jehož návrhu má být rozhodnuto okamžitě (§ 69 IŘ), nebo věřitel. Důvody pro vyhlášení insolvence (Eröffnung des Insolvenzverfahrens)[3] jsou platební neschopnost (§ 66 IŘ) nebo předlužení, které je omezeno na pozůstalosti a zapsané osobní společnosti, v nichž není žádná neomezeně ručící fyzická osoba (§ 67 IŘ). Dalším předpokladem pro vedení řízení je existence majetku, který je způsobilý krýt náklady insolvenčního řízení.
Pro řízení je věcně příslušný krajský soud jako soud prvního stupně (Landgericht a ve Vídni Handelsgericht) a pro místní příslušnost je rozhodující, kde měl dlužník umístěn svůj podnik ke dni podání návrhu. Nemá-li dlužník podnik, je příslušný soud podle místa obvyklého pobytu (§ 63 IŘ).
Pokud není možné rozhodnout o vyhlášení insolvence neprodleně, avšak je nutné učinit kroky k zajištění podstaty, je insolvenční soud oprávněn zasáhnout do dispozičních oprávnění dlužníka a rovněž ustanovit i předběžného správce (Einstweiliger Verwalter)2. Rozsah jeho oprávnění určuje soud (§ 73 IŘ). Vyhlášení insolvence je rovněž zveřejněno na internetových stránkách www.edikte.at, které jsou důležitým zdrojem informací o insolvenčním řízení.
S vyhlášením insolvence insolvenční soud současně ustanoví z moci úřední správce podstaty (Masseverwalter)2 (§ 80 IŘ). Správce podstaty je nositelem dispozičních oprávnění a je oprávněn činit veškerá jednání, která přináší výkon jeho funkce (§ 83 a § 114 IŘ).
Konkursní soud může ustanovit v průběhu řízení zvláštního správce (besonderer Verwalter)2, pokud to vyžaduje rozsah závodu dlužníka nebo dosavadnímu správci chybí nezávislost vůči některému z věřitelů.
Konkursní řízení vede ke zpeněžení majetku a rozdělení výtěžku mezi konkursní věřitele.
Sanační řízení bez vlastní správy (insolvenční řízení) – Das Sanierungsverfahren ohne Eigenverwaltung (Insolvenzverfahren)1
Sanační řízení bez vlastní správy je určeno pro podnikatele, kteří se chtějí vyhnout konkursnímu řízení. Představuje sanační způsob řešení úpadku dlužníka. Režimu sanačního řízení bez vlastní správy mohou být podrobeny právnické osoby, fyzické osoby podnikatelé, pozůstalost, osobní společnosti – Personenvereinigungen (§ 166 IŘ). Fyzické osoby, které nemají podnik, nemohou o toto řízení usilovat[4].
Během sanačního řízení je standardně ustanoven s vyhlášením insolvence správce podstaty, kterému přísluší dispoziční oprávnění. Dlužník musí předložit sanační plán, ve kterém věřitelům v průběhu 2 let nabídne uspokojení alespoň 20%. Návrh na uzavření sanačního plánu může být podán také v průběhu insolvenčního řízení.
Sanační plán musí být přijat věřiteli a také potvrzen soudem. Poté následuje zrušení insolvenčního řízení a dlužníku se vrací dispoziční oprávnění. Po splnění plánu je dlužník zbaven zbytku dluhů. Pokud věřitelé plán nepřijmou, řízení se přemění do řízení konkursního.
Sanační řízení s vlastní správou (insolvenční řízení) – Das Sanierungsverfahren mit Eigenverwaltung (Insolvenzverfahren)1
Sanační řízení s vlastní správou se shoduje s úpravou sanačního řízení bez vlastní správy s několika odchylkami. Pro věřitele je nevýznamnější změna, že sanační plán jim musí nabídnout minimální uspokojení ve výši 30% (§ 169 IŘ). Dlužník podléhá dozoru sanačního správce (Sanierungsverwalter)2, avšak zůstávají mu zachována dispoziční oprávnění v rámci běžného provozu. K právním jednáním, která překračují rámec běžného provozu podniku, dlužník potřebuje povolení sanačního správce (§ 171 IŘ). Porušení tohoto omezení má za následek neúčinnost vůči věřitelům. Stejně tak nesmí dlužník činit jednání, proti kterým vznese sanační správce výhradu. Soud je za stanovených podmínek – např. vlastní správa povede k újmě věřitelů – oprávněn vlastní správu odejmout (§ 170 IŘ). Sanační správce se vyjadřuje i ke splnitelnosti sanačního plánu.
Řízení regulující dluhy – Das Schuldenregulierungsverfahren1
Jedná se o právní úpravu oddlužení, která byla zavedena v roce 1995. Pro tento typ řízení platí obecná úprava běžného řízení s odchylkami stanovenými v ustanovení § 182 a násl. IŘ. K významnému zásahu do podoby řízení regulujícího dluhy došlo v roce 2017, kdy bylo zásadně novelizováno.
Cíl řízení je shodný s českou úpravou oddlužení, a to zbavit dlužníka neuhraditelných dluhů. Řízení je určeno fyzickým osobám. Oproti běžnému insolvenčnímu řízení je u dlužníků stanovena příslušnost okresních soudů (Bezirksgericht a ve Vídni okresní soud určený pro exekuční agendu).
V průběhu řízení regulujícího dluhy má dlužník zásadně dispoziční oprávnění v rámci tzv. vlastní správy (Eigenverwaltung). Insolvenční soud může samozřejmě rozhodnout odchylně.
Dlužník může podat návrh na uzavření plánu plateb (Zahlungsplan), jak je zakotveno v ustanovení § 193 a násl. IŘ. Tento plán je specifikem řízení regulujícího dluhy. Pro jeho přijetí je předepsán souhlas věřitelů. Po novele z roku 2017 není stanoveno minimální uspokojení věřitelů. Nabídnuté minimální uspokojení věřitelů však nesmí být nižší, než jakého by se věřitelům dostalo z příjmů dlužníka v následujících pěti letech. Není-li takové plnění nebo je zanedbatelné, nemusí dlužník nabídnout žádné plnění. Stejně jako u sanačního řízení má splněný plán plateb za následek zbavení dluhů.
Pro případ, že dlužník nemusí nabídnout plán plateb nebo že jej věřitelé nepřijmou, může dlužník navrhnout vedení vydávacího řízení se zbavením zbytku dluhů (Abschöpfungsverfahren mit Restschuldbefreiung)1 upravené v § 199 a násl. IŘ. Ve vydávacím řízení dlužník postupuje postižitelnou část svých pohledávek z pracovního poměru a jiných obdobných příjmů za období budoucích pěti let na soudem ustanoveného správce majetku (Treuhänder) 2. Správce majetku takto získané prostředky rozděluje mezi věřitele. Dlužníku zůstává ponecháno existenční minimum.
Řízení regulující dluhy je ukončeno po pěti letech, nestane-li se tak díky mimořádným nebo sankčním okolnostem dříve. Současně soud rozhodne o zbavení zbytku dluhů (§ 213 IŘ).
JUDr. Jiří Voda, LL.M.
advokát a insolvenční správce
[1] Tento typ řízení je zařazen do přílohy A Nařízení.
[2] Tento typ správce je zařazen do přílohy B Nařízení.
[3] Svým obsahem se toto rozhodnutí blíží rozhodnutí o zjištění úpadku podle českého práva.
[4] Dellinger/Oberhammer/Koller, Insolvenzrecht, 4. vydání, pozn. 429