Evropské právo podle nařízení č. 2015/848, o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“), zavádí přímou účinnost práva, podle kterého bylo zahájeno insolvenční řízení, po celé Evropské unii s výjimkou Dánska. Pro Českou republiku je jedním nejvýznamnějším obchodním partnerem sousední Spolková republika Německo. Díky úzké obchodní i územní vazbě je a nadále i bude existence insolvenčních kauz s přeshraničním prvkem poměrně častým jevem.
Nařízení se vydalo cestou taxativního výčtu jednotlivých řízení, kterým je přiznáván bezprostřední účinek v ostatních členských státech[1]. Nařízení v příloze A definuje jednotlivá kolektivní řízení podle názvů členských států. Příloha B Nařízení obsahuje seznam typů osob, které mají podle Nařízení postavení insolvenčního správce. Cílem tohoto článku je popsat obsah jednotlivých typů kolektivních řízení a osob správců podle německého práva, aby adresát přímo uznatelného rozhodnutí získal představu o tom, o jaké řízení se jedná, příp. jakou roli má daná osoba insolvenčního správce.
Vývoj úpadkového práva v SRN
Po vzniku Německé říše v roce 1871 bylo prvním krokem v oblasti úpadkového práva přijetí nového konkursního řádu – Konkursordnung – (KŘ), který vstoupil v platnost v roce 1877. V roce 1935 následoval vyrovnací řád – Vergleichsordnung – (VŘ). Po sjednocení SRN v roce 1990 se staly součástí právního řádu i právní úprava dřívější Německé demokratické republiky, kde v roce 1976 byl přijat řád kolektivního výkonu rozhodnutí[2] – Gesamtvollstreckungsordnung (CVŘ). Uvedené úpadkové předpisy byly zrušeny v roce 1999, kdy vstoupil v platnost insolvenční řád (IŘ).
Konkursní řízení – Das Konkursverfahren[3]
Prvním typem řízení, kterému Nařízení přiznává bezprostřední účinek na našem území je konkursní řízení. Jedná se o řízení, které bylo zrušeno v důsledku přijetí insolvenčního řádu.
Konkursní řád je již od roku 1877 postaven na principu sjednocení právní úpravy konkursu pro fyzickou osobu podnikatele i spotřebitele[4]. Konkursní řízení zahrnovalo dle § 1 KŘ veškerý majetek dlužníka, který podléhal výkonu rozhodnutí a který náležel dlužníkovi. Z majetku dlužníka měli být uspokojeni věřitelé s oprávněnými nároky. Správu majetku a dispoziční oprávnění k němu vykonával konkursní správce – Konkursverwalter[5], který byl ustanovován soudem. Konkursní řád upravoval zásadu neomezených následných pohledávek dle § 152 KŘ a § 218 I BGB, podle kterých konkursní věřitelé mohli neomezeně uplatňovat své neuspokojené pohledávky během promlčecí doby v délce 30 let po ukončení konkursního řízení.
Soudní vyrovnací řízení – Das gerichtliche Vergleichsverfahren3
Dalším typem řízení, kterému Nařízení přiznává bezprostřední účinek na našem území je soudní vyrovnací řízení. Jedná se o typ řízení, který v SRN platil v období let 1935 až 1998.
Vyrovnací řízení otevíralo dlužníkům možnost sanačního řešení úpadku, které by zabránilo užití konkursního řízení. Předpoklady pro využití tohoto typu řízení byla důvěryhodnost dlužníka, jeho součinnost při sestavování přehledu majetkové situace, způsobilost podniku být sanován a schopnost úhrady soudních nákladů, jak se podává z § 17 a násl. VŘ. Pro dohled nad obchodní činností dlužníka byl ustanovován vyrovnací správce – Vergleichsverwalter5 – podle § 38 a násl. VŘ. Vyrovnací řízení skončilo, jakmile potřebná většina věřitelů potvrdila dosažení vyrovnání (§ 90 VŘ).
Vyrovnací řád umožňoval kromě výše uvedeného zrušit vyrovnací řízení ještě před jeho splněním. Poté došlo k ustanovení správce majetku dle vyrovnacího řádu – Sachwalter (im Sinne der Vergleichsordnung) 5. Ten plnil dohledovou roli a měl za úkol jednat v zájmu věřitelů až do splnění vyrovnání (§ 91 VŘ).
Řízení kolektivního výkonu – Das Gesamtvollstreckungsverfahren3
Nařízení uvádí i tento typ řízení, který existoval jako možnost vedení výkonu rozhodnutí v pěti nových spolkových zemích Německé demokratické republiky v období let 1990 až 1999, ve kterých možnost platební neschopnosti podniku nebyla po dobu existence plánovaného hospodářství prakticky možná. Právní řád upravoval řízení kolektivního výkonu, které zakotvovalo rozdělení celkového výtěžku a které také mohlo vyústit ve smír (§ 19 CVŘ).
Insolvenční řízení – Das Insolvenzverfahren3
Insolvenční řízení je upraveno insolvenčním řádem, který vstoupil v platnost dne 1.1.1999 a který i po významných novelizacích platí dodnes. Insolvenční řád nahradil předchozí právní předpisy kolektivních řízení a zavedl jednotné řízení napříč všemi spolkovými zeměmi.
Insolvenční řízení postihuje veškerý majetek dlužníka a tento vydává věřitelům k uspokojení.[6] Insolvenční řád umožňuje učinit odchylky od pravidel průběhu cestou insolvenčního plánu. Insolvenční řízení je řízením zahajovaným dlužnickým nebo věřitelským návrhem a je vedeno u okresního soudu – Amtsgericht.
Důvodem pro vyhlášení insolvence[7] – Insolvenzeröffnung – je platební neschopnost (§ 16 IŘ) nebo s insolvenčním řádem zavedený institut hrozící platební neschopnosti (§ 18 IŘ). U právnických osob je důvodem pro vyhlášení insolvence i předlužení (§ 19 IŘ). Insolvenční soud činí další vhodná opatření, která mají pro věřitele zajistit nebo vylepšit majetkovou situaci dlužníka. K těmto opatřením se řadí ustanovení předběžného insolvenčního správce – der vorläufige Insolvenzverwalter5, předběžného věřitelského výboru, zákaz dispozičních opatření či jejich podrobení dohledu předběžného insolvenčního správce (§ 21 IŘ). Mezi oprávnění předběžného insolvenčního správce se řadí zajištění a udržení majetkové podstaty, výkon dispozičních oprávnění, jsou-li dlužníku zapovězena, nebo pokračování v provozu podniku dlužníka. Mezi dodatečná oprávnění, která může stanovit insolvenční soud dle § 22 IŘ, patří zjištění, zda jsou naplněny důvody pro vyhlášení insolvence, příp. i stanovení prognózy dalšího vývoje dlužníkova podniku.
Jsou-li splněny všechny předpoklady pro vyhlášení insolvence, vydá insolvenční soud usnesení, jehož vydání oznámí v síti internet. Současně ustanoví insolvenčního správce – Insolvenzverwalter5. Výběr osoby insolvenčního správce může značně ovlivnit předběžný věřitelský výbor dle § 56a IŘ, jehož jednomyslné doporučení je pro soud zásadně závazné. Není-li takového doporučení, je výběr vhodné osoby na insolvenčním soudu. Věřitelé mají podle § 57 IŘ oprávnění insolvenčního správce takové rozhodnutí ovlivnit a insolvenčního správce následně změnit.
Insolvenční správce získává s vyhlášením insolvence dispoziční oprávnění k majetku dlužníka. Mezi další oprávnění insolvenčního správce patří rozhodování o pokračování smluv o vzájemném plnění (§ 103 IŘ), zpeněžení majetkové podstaty (§ 159 IŘ) a rozdělení výtěžku věřitelům (§ 187 IŘ). Oprávnění insolvenčního správce vyvažuje poměrně přísná civilní odpovědnost zakotvená v ustanovení § 60 IŘ.
Insolvenční správce hraje významnou roli i při sanačním řešení úpadku, kdy je v insolvenčním řízení, stejně jako dlužník, oprávněn sestavit insolvenční plán (§ 218 IŘ). Do tohoto procesu mohou zasáhnout věřitelé např. v rámci schůze věřitelů dle § 74 IŘ a uložit sestavení insolvenčního plánu, popř. zadat jeho cíle. Plnění insolvenčního plánu dozoruje insolvenční správce a o svých zjištěních pravidelně podává zprávy insolvenčnímu soudu a věřitelskému výboru.
Alternativou k ustanovení insolvenčního správce je nařízení vlastní správy – Eigenverwaltung – dle § 270 a násl. IŘ, při které zůstává dispoziční oprávnění a správa majetku v rukách dlužníka. Dlužník podléhá dohledu soudem ustanoveného správce majetku – Sachverwalter (im Sinne der Insolvenzordnung5) dle § 274 IŘ. Pro nařízení vlastní správy musí dlužník podat návrh a zaručit, že vlastní správa nepovede ke škodě věřitelů. Pokud není návrh zjevně bezdůvodný, ustanoví insolvenční soud ve fázi před prohlášením insolvence předběžného správce majetku – vorläufigen Sachverwalter5. Předběžný správce majetku podléhá dohledu insolvenčního soudu a je rovněž stíhán přísnou civilní odpovědností.
Oddlužení
Německé insolvenční právo umožňuje zbavení dluhů jen fyzickým osobám cestou oddlužení, které je upraveno v ustanovení § 286 a násl. IŘ. Oddlužení není zvláštním typem řízení, ale specifickou možností v rámci standardního insolvenčního řízení. Jsou-li splněny podmínky pro oddlužení, ustanoví insolvenční soud správce – Treuhänder5, na kterého dlužník postupuje postižitelnou část svých příjmů na období 6 let od prohlášení insolvence. Dlužník i věřitelé mohou navrhnout osobou konkrétního správce dle § 288 IŘ.
Správce jednou ročně vyplácí prostředky věřitelům. Pokud mu věřitelé na schůzi věřitelů uloží dle § 292 IŘ, aby dohlížel na plnění povinností dlužníkem, informuje je neprodleně o jakémkoliv zjištěném porušení. Tato povinnost ovšem trvá pouze tehdy, pokud mu bude zajištěna úhrada dodatečné odměny za tuto činnost. Insolvenční řád dále zavádí zjednodušený průběh pro oddlužení u spotřebitelů, jak se podává z ustanovení § 304 a násl. IŘ.
Další vývoj německého insolvenčního práva
Německé insolvenční právo, stejně jako české insolvenční právo, nemá právní úpravu řešení finančních obtíží mimo insolvenční řízení. Přicházející evropská směrnice[8], která má členským státům uložit zavedení takovou právní úpravu zavést jistě s sebou přinese i nutnost aktualizovat obsah příloh Nařízení.
JUDr. Jiří Voda, LL.M.
advokát a insolvenční správce
[1] Bod 9 preambule Nařízení.
[2] Přesný překlad tohoto pojmu by odpovídal spíše řád celkového výkonu rozhodnutí. Text tohoto právního řádu ovšem podává, že se svou podstatou nejedná o výkon rozhodnutí, nýbrž o kolektivní řízení, které mu podléhá celý majetek dlužníka, který je postižitelný výkonem rozhodnutí.
[3] Tento typ řízení je zařazen do přílohy A Nařízení.
[4] Münchener Kommentar zur Insolvenzordnung, 3. vydání 2013, Úvod, poznámka 31.
[5] Tento typ správce je zařazen do přílohy B Nařízení.
[6] BeckOK InsO/Madaus, 12. edice 26.10.18, Insolvenční řád §4, pozn. 12.
[7] Svým obsahem se toto rozhodnutí blíží rozhodnutí o zjištění úpadku podle českého práva.
[8] Celý název směrnice zní: o rámcích pro preventivní restrukturalizaci, druhé šanci a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice 2012/30/EU